Abstract: Objective: The goal of our project was to verify the effect of a sports activation program on the subsequent physical activity and mental health of psychiatric patients in outpatient care. Material and method: 19 patients with a diagnosis of schizophrenia (10 men, median age = 37, and 9 women, median age = 52) and 9 patients with a diagnosis of bipolar disorder (5 men, median age = 36, and 4 women, median age = 59) in outpatient care participated in the research. They took part in fully paid 6-day activation stay with 6 hours of individually chosen physical activity per day and motivational interviews. They attended 2 lessons (again fully paid from the study) of the chosen sport per week for subsequent 6 months. For the next 7 months, they practiced independently at their own expense. Before the start of the program, after a 6-day stay, after 6 months and after 13 months, the following variables were measured: time and frequency of light and heavy physical activity using the International Physical Activity Questionnaire, perceived physical endurance, agility and strength on 10-point scale, psychomotor pace using the Trail Making Test, the level of anxiety and depression using the Hospital Anxiety and Depression Scale and current functioning score using the Global AssessUrceno ment of Functioning Scale. Results: In patients diagnosed with schizophrenia, the exercise program statistically significantly increased the frequency of light physical activity in women (p = 0.034, W = 0.455), increased perceived strength (p < 0.001, W = 0.637) and endurance (p = 0.034, W = 0.287) in men and perceived dexterity (p = 0.002, W = 0.473) in women. It improved psychomotor pace indicators in men (p < 0.001, W = 0.843) and in women (p = 0.002, W = 0.766). In men, anxiety (p < 0.001, W = 0.818) and depression (p < 0.001, W = 0.837) slightly increased, there was no change in women. Current functional performance increased from 60 to 75 points in men and from 60 to 80 in women; 2 men and 1 woman continue to exercise regularly. In men with a diagnosis of bipolar disorder, there was a statistically significant improvement in psychomotor pace (p = 0.027, W = 0.762) and a slight decrease in the level of anxiety (p = 0.045, W = 0.669). For both sexes, there was an increase in current functional performance for women from 70 to 80 points, for men from 50 to 70. The other measured variables did not change; 1 man and 1 woman continue to exercise regularly. Conclusion: During the participation in the activation movement program, the patients experienced positive changes in the area of psychomotor pace and functional performance. A possible explanation is an increase in body self-esteem and integration into society during physical activities, which enabled some to get employed, others to use support programs more often. Anxiety and depressive symptoms were affected by the program rather situationally, overall there was only a slight shift. Our study suggests that psychiatric patients can be physically active on a regular basis if given appropriate motivation and support, including financial support. [ABSTRACT FROM AUTHOR]
Abstract: Cíl práce: Cílem našeho projektu bylo ověřit vliv sportovního aktivačního programu na následnou pohybovou aktivitu a duševní zdraví psychiatrických pacientů v ambulantní péči. Materiál a metoda: 19 pacientů s diagnózou schizofrenie (10 mužů, medián věku = 37, a 9 žen, medián věku = 52) a 9 pacientů s diagnózou bipolární porucha (5 mužů, medián věku = 36, a 4 ženy, medián věku = 59) v ambulantní péči se zúčastnilo prostředky výzkumu plně hrazeného 6denního aktivačního pobytu se 6 hodinami individuálně zvolené pohybové aktivity denně a motivačními pohovory a následně jim byly hrazeny 2 lekce vybraného sportu týdně po dobu 6 měsíců. Dalších 7 měsíců cvičili samostatně na vlastní náklady. Před začátkem programu, po 6denním pobytu, po 6 měsících a po 13 měsících byly sledovány následující proměnné: čas a frekvence lehké a těžké pohybové aktivity pomocí International Physical Activity Questionnaire, vnímaná tělesná vytrvalost, obratnost a síla na vlastní 10bodové škále, psychomotorické tempo pomocí testu Trail Making Test, míra úzkosti a deprese pomocí Hospital Anxiety and Depression Scale a aktuální funkční výkonnost pomocí Global Assessment of Functioning Scale. Výsledky: U pacientů s diagnózou schizofrenie pohybový program statisticky významně zvýšil frekvenci lehké pohybové aktivity u žen (p = 0,034, W = 0,455), zvýšil vnímanou sílu (p < 0,001, W = 0,637) a vytrvalost (p = 0,034, W = 0,287) u mužů a vnímanou obratnost (p = 0,002, W = 0,473) u žen. Zlepšil ukazatele psychomotorického tempa u mužů (p < 0,001, W = 0,843) i u žen (p = 0,002, W = 0,766). U mužů došlo v průběhu programu k mírnému zvýšení úzkosti (p < 0,001, W = 0,818) a deprese (p < 0,001, W = 0,837), u žen ke změně nedošlo. Aktuální funkční výkonnost vzrostla z 60 na 75 bodů u mužů a z 60 na 80 u žen; 2 muži a 1 žena nadále pokračují v pravidelném cvičení. U pacientů s diagnózou bipolární porucha došlo u mužů k statisticky významnému zlepšení psychomotorického tempa (p = 0,027, W = 0,762) a mírnému snížení hladiny úzkosti (p = 0,045, W = 0,669). U obou pohlaví došlo ke zvýšení aktuální funkční výkonnosti u žen ze 70 na 80 bodů, u mužů z 50 na 70. Ostatní měřené proměnné se nezměnily. V pravidelné pohybové aktivitě pokračuje nadále 1 muž a 1 žena. Závěr: V průběhu účasti v aktivačním pohybovém programu došlo u pacientů k pozitivním změnám v oblasti psychomotorického tempa a funkční výkonnosti. Možným vysvětlením je zvýšení tělesného sebehodnocení a začlenění se do společnosti při pohybových aktivitách, což některým umožnilo nechat se zaměstnat, jiným častěji využívat podpůrné programy. Úzkostné a depresivní příznaky byly programem ovlivněny spíše situačně, celkově došlo pouze k mírnému posunu. Naše studie naznačuje, že psychiatričtí pacienti mohou být pravidelně fyzicky aktivní, pokud jim bude poskytnuta vhodná motivace a podpora, včetně finanční. [ABSTRACT FROM AUTHOR]
Processing Request
No Comments.